BINGO
Bingo se k nám dostal za poněkud pohnutých okolností, ve věku, kdy se měl ještě choulit v bezpečí maminčina kožíšku.Nerozumný majitel fenky ho příliš brzo daroval ještě nerozumnějšímu člověku, který po pár dnech, když zjistil, že „to“ musí krmit a taky, že „to“ čůrá, se rozhodl jej´ jednoduše vyhodit z okna.Kruté, ale zdaleka ne ojedinělé. Náhodou u tohoto siláckého a statečného kousku byli naši sousedé, kteří se vyděsili a v návalu momentálního citu se rozhodli pejska vzít domů.Ale bohužel ani oni to nevydrželi déle než jeden den a štěňátko strčili bez rozmyslu našemu pětiletému synovi.Ten jej´ s nadšením přinesl do kuchyně a s hrdým výrazem rytíře – zachránce - mi jej´strčil pod nos.Už jsme před časem měli psa. Byl to krásný střední knírač, urozený i řádně vycvičený a po jeho záhadném zmizení a našich slzách jsem na dalšího psa vůbec nepomýšlela.Navíc se ve mně ještě ke všemu probudil snob. „Podvraťáka? Co tě to napadlo? Podívej, jak je strašně maličký, okamžitě ho vrátíme jeho mamince.“ (A hlavně se ho rychle zbavíme) Jenomže jak mi sousedka líčila jeho putování, čím víc popisovala co prožil, tím víc jsem tu malou černou kuličku tiskla k sobě.V ten moment bylo rozhodnuto a my jsme tak získali na krásných třináct let kamaráda, na kterého se jen tak nezapomíná a po kterém nám už navždy zůstane prázdné místo. Bingo, jako by si uvědomoval, kdo ho zachránil, k nám přilnul s takovou náruživostí, že nás to až dojímalo.Jenomže, jak se časem ukázalo, právě to dojetí byla zásadní chyba. Ztratili jsme totiž ostražitost a hlavně Bingo poznal, že tak strašně ublíženému pejskovi promineme kdeco.A tak čím víc pejsek rozum bral, tím spíš jsme o něj my přicházeli.Naučit se sundat prádlo ze šňůry byla hračka. Trošku horší už bylo ho přinést až do domu a přitom nevynechat jediný záhon, jedinou kalužinku natož pak kudlibabku.Očička mu zářila štěstím, jak to pěkně zvládl a ještě přitom zametl celý dvůr.Zářit přestal v momentě, kdy se jeho pohled setkal s mým. Okamžitě pochopil, že pamlsek nebude, bleskurychle si spočítal, kolik času mu zabere prádlo zase pověsit, a po rozumném zvážení, že než posbírá kolíčky po zahradě, budu u něj – rozhodl se k rychlému ústupu.Než jsem po něm, vzteky bez sebe, stačila skočit, byl v boudě narvaný až v nejzazším koutku a chvěl se „hrůzou“.Já bych spíš řekla, že se otřásal smíchy, jak bezvadně to vymyslel, ale manžel řekl, že se strašně bojí a ať ho nechám.„Jak nechám? Copak mu něco dělám?“ Bingo vyhrál, byl láskyplně vyjmut z boudy (nikoli mnou) a hojdán až do večera, aby se chudinka z toho šoku vzpamatoval. Velice rychle se taky naučil vymést vánoční cukroví z podnosu aniž při tom jen trošku udrobil, takže jsme dlouho koukali po sobě, kdo je takový nenažranec a nenechá nic ostatním. Pokud jsme se rozhodli v létě, že není nutné aby se nám motal pod nohama a nechali jsme ho na zahradě, bleskurychle se vrátil otevřeným oknem v koupelně a než jsme zavřeli dveře od dvora, už na nás s veselým úsměvem čekal v kuchyni. Měl takovou radost, jak to hezky vymyslel, že bylo těžké mu ublížit. A že měl opravdu občas namále.
Miloval nás bez rozdílu všechny, měl rád děti, návštěvy, pro hozený tenisák by se snad naučil i číst a psát. Pokud jsme chtěli pohladit jiné zvířátko, třeba kočku, vyřešil to způsobem sobě vlastním. Prostě si na ni lehnul. Když ji neuvidíme, nemáme co hladit, že?Jeho kousky byly naprosto neuvěřitelné, jeho věrnost a srdce obrovské. Brali jsme ho sebou všude, prakticky se od nás nehnul.V jeho takřka deseti letech s ním naše dcera Sandra začala běhat agility. Byli oba začátečníci, on snad už příliš starý, dcera měla devět roků – přesto spolu utvořili úžasný tým, zvládli udělat zkoušku A1 a vyhrát i nějaké závody.Bingo byl zkrátka Pan pes a i když po něm přišli další, nedá se na něj zapomenout. Jestli je v psím nebi, a my pevně věříme, že určitě, musí tam být velmi veselo.
Bingo se k nám dostal za poněkud pohnutých okolností, ve věku, kdy se měl ještě choulit v bezpečí maminčina kožíšku.Nerozumný majitel fenky ho příliš brzo daroval ještě nerozumnějšímu člověku, který po pár dnech, když zjistil, že „to“ musí krmit a taky, že „to“ čůrá, se rozhodl jej´ jednoduše vyhodit z okna.Kruté, ale zdaleka ne ojedinělé. Náhodou u tohoto siláckého a statečného kousku byli naši sousedé, kteří se vyděsili a v návalu momentálního citu se rozhodli pejska vzít domů.Ale bohužel ani oni to nevydrželi déle než jeden den a štěňátko strčili bez rozmyslu našemu pětiletému synovi.Ten jej´ s nadšením přinesl do kuchyně a s hrdým výrazem rytíře – zachránce - mi jej´strčil pod nos.Už jsme před časem měli psa. Byl to krásný střední knírač, urozený i řádně vycvičený a po jeho záhadném zmizení a našich slzách jsem na dalšího psa vůbec nepomýšlela.Navíc se ve mně ještě ke všemu probudil snob. „Podvraťáka? Co tě to napadlo? Podívej, jak je strašně maličký, okamžitě ho vrátíme jeho mamince.“ (A hlavně se ho rychle zbavíme) Jenomže jak mi sousedka líčila jeho putování, čím víc popisovala co prožil, tím víc jsem tu malou černou kuličku tiskla k sobě.V ten moment bylo rozhodnuto a my jsme tak získali na krásných třináct let kamaráda, na kterého se jen tak nezapomíná a po kterém nám už navždy zůstane prázdné místo. Bingo, jako by si uvědomoval, kdo ho zachránil, k nám přilnul s takovou náruživostí, že nás to až dojímalo.Jenomže, jak se časem ukázalo, právě to dojetí byla zásadní chyba. Ztratili jsme totiž ostražitost a hlavně Bingo poznal, že tak strašně ublíženému pejskovi promineme kdeco.A tak čím víc pejsek rozum bral, tím spíš jsme o něj my přicházeli.Naučit se sundat prádlo ze šňůry byla hračka. Trošku horší už bylo ho přinést až do domu a přitom nevynechat jediný záhon, jedinou kalužinku natož pak kudlibabku.Očička mu zářila štěstím, jak to pěkně zvládl a ještě přitom zametl celý dvůr.Zářit přestal v momentě, kdy se jeho pohled setkal s mým. Okamžitě pochopil, že pamlsek nebude, bleskurychle si spočítal, kolik času mu zabere prádlo zase pověsit, a po rozumném zvážení, že než posbírá kolíčky po zahradě, budu u něj – rozhodl se k rychlému ústupu.Než jsem po něm, vzteky bez sebe, stačila skočit, byl v boudě narvaný až v nejzazším koutku a chvěl se „hrůzou“.Já bych spíš řekla, že se otřásal smíchy, jak bezvadně to vymyslel, ale manžel řekl, že se strašně bojí a ať ho nechám.„Jak nechám? Copak mu něco dělám?“ Bingo vyhrál, byl láskyplně vyjmut z boudy (nikoli mnou) a hojdán až do večera, aby se chudinka z toho šoku vzpamatoval. Velice rychle se taky naučil vymést vánoční cukroví z podnosu aniž při tom jen trošku udrobil, takže jsme dlouho koukali po sobě, kdo je takový nenažranec a nenechá nic ostatním. Pokud jsme se rozhodli v létě, že není nutné aby se nám motal pod nohama a nechali jsme ho na zahradě, bleskurychle se vrátil otevřeným oknem v koupelně a než jsme zavřeli dveře od dvora, už na nás s veselým úsměvem čekal v kuchyni. Měl takovou radost, jak to hezky vymyslel, že bylo těžké mu ublížit. A že měl opravdu občas namále.
Miloval nás bez rozdílu všechny, měl rád děti, návštěvy, pro hozený tenisák by se snad naučil i číst a psát. Pokud jsme chtěli pohladit jiné zvířátko, třeba kočku, vyřešil to způsobem sobě vlastním. Prostě si na ni lehnul. Když ji neuvidíme, nemáme co hladit, že?Jeho kousky byly naprosto neuvěřitelné, jeho věrnost a srdce obrovské. Brali jsme ho sebou všude, prakticky se od nás nehnul.V jeho takřka deseti letech s ním naše dcera Sandra začala běhat agility. Byli oba začátečníci, on snad už příliš starý, dcera měla devět roků – přesto spolu utvořili úžasný tým, zvládli udělat zkoušku A1 a vyhrát i nějaké závody.Bingo byl zkrátka Pan pes a i když po něm přišli další, nedá se na něj zapomenout. Jestli je v psím nebi, a my pevně věříme, že určitě, musí tam být velmi veselo.